Smrk - svědectví o lavině

Nedávno jsem přišel o kamaráda v lavině. Jsem člověk, který miluje přírodu a ctí ji. Také věřím, že pokud člověk má umřít na horách, tak se stane co má a nepřejede ho auto a my nejsme schopni to ovlivnit. Všichni si klademe otázky: Proč se to stalo? Nemohl ho najít? Muselo se to stát? …???

V mé hlavě jsou jich nyní stovky a neznám odpovědi, ale s tím se bohužel budu muset vyrovnat sám (nemohl jsem udělat více, nebo? Proč jsem nesondoval menší vzdálenosti, proč jsem zapomněl mobil v autě „minul jsem ho, a já s tím musím teď žít a vyrovnávat se s tím, že s mým přítelem už nepojedu na lyže, s vědomím že jeho dcera ztratila tatínka.)

10:25 Vypnulala mi lyže a já spadl, Richard se mi smál, jak jen to on uměl. Domluvili jsme se, že se sejdeme na cestě asi 600 metrů pod námi, otočil jsem se a šlapal pět metrů zpět pro lyži – nenapadlo mne, že se rozjede. Nenapadlo mne, že ho už nikdy neuvidím. Nemohl jsem tušit, že ujede s lavinou, a už vůbec ne, že jej zasype – a to byl asi největší kámen úrazu NIKDO z nás si tu možnost do osudného 25. ledna 2006 nepřipouštěl.

Otočím se, připnu lyži. Richard tam už nestál, tak sjíždím. Zastavuji se na zlomu tvrdé, úzké a strmé rokle dlouhé asi 500m. Mám radost, ale už někde musím vidět Richarda, ale nevidím. Říkám si, asi tu vůbec nejel. Popojedu asi dva tři skoky, necítím to, nelíbí se mi to, i když je to moje parketa. Zřetelně vyčištěné koryto po lavince s občas lehkým nánosem tmavého hrubého krystalového cukru na dně. Jelo by se fajn, ale je to přiliž prohnuté do tvaru „U rampy“. Chci pryč, ale odtud již cesta nevede. Odtrh je vysoký asi 40 cm přibližně v úrovni mé hlavy. Nevypadá to pěkně. Jedu, tedy spíš se šoupu dolů. Konečně místo kde se dá snad utéci. Zastavuji se, a zdá se mi, že vidím pode mnou přibližně 80m kousek něčeho modrého ve sněhu. To se mi ale asi zda. Něco ve mne mi ale nedá a tak sjíždím zpět do koryta. Je to Lyže. Myslím si:“Někdo ztratil lyži.“, než kouknu na vázání a značku lyže. Pocity Vám nebudu líčit, nepřipouštím si nic. Myslím si, že je Richard nade mou v bukovém lese a lyže mu ujela sem. Nepřipouštím si, že by se cokoli snad mohlo přihodit?. Nevidím ho a netrvá mi více jak tři minuty (snad ani to ne), než sundám lyže. Otáčím tyčku a sonduji i s pomocí lyže. Možná 100 metrů zpět a 50m dolů. Celkem to jde, čím postupuji výše tím je užší, je ale plný velkých nánosů. Stále tomu nemohu uvěřit, je to hloupost. Nechávám toho, připínám lyže a pomalu sjíždím. Určitě stojí na cestě za stromem naštvaný, že je bez lyže. Cca po 150 metrech si všímám, že ze sněhu vyčnívá patka vázání. Teď už vím, že je zle. Zouvám lyže, hledám (sonduji) kolem toho místa přibližně 30 m nahoru a dolů. Poté scházím až ke konci laviny a jdu prohledávat centimetr po centimetru, tak mi to připadlo. Vrstva čerstvě nakupeného sněhu je tu přes dva metry hloubky možná i více. Sníh je měkký, ale zasunout rukojeť tam a zpět až po kolečko je pěkná dřina. Jsem znovu v místech, kde už jsem byl, u první lyže. Procházím ještě jednou spodní část přibližně po druhou lyži, asi 50 metrů.

Kolik už asi uběhlo času? Má Richard ještě šanci? Vzdávám se EGA, přiznávám si slabost, bezmocnost a hodnotím situaci jedině na profesionální pomoc. To rozhodnutí odejít, nechat ho Tu samotného, mi dává naději, že profíci tu budou rychle a mají vybavení, kdežto já ne! „Ale to rozhodnutí odejít a nechat ho tu, nechtějte zažít!“

Připnu lyže, a jak jen jsem schopen nejrychleji jedu dolů. Kam? Je tam nějaká chalupa? Jo jsou nejblíže tam v lese, bude tam ale někdo? „Blbost!“, křičím, ale hospoda musí být otevřená. Ode dveří volám, ať volají Horskou. Dozvídám se, že nemají číslo „Tak Policii, ti nás spojí.“

11:30 Začínám tím: „Není to žert!“, ujišťuji je, aby mi věnovali pozornost. „Jsem ten a ten, kamarád zůstal v lavině, volejte prosím Horskou“. Udávám své telefonní číslo na mobil a běžím pro něj do auta. Pět minut, nikdo nevolá. Zjišťuji, že nemám signál. Sakra! Opět volám policii z hospody. Beru si bez dlouhých debat od nich číslo na HS – Policistu zajímaji okolnosti, ale snad slušně se loučím a volám HS.

11:35 – 11:40 Vysvětluji co, kde a jak. Po zodpovězení spousty otázek, je mi řečeno, že jsem na centrále, ať volám přímo náčelníka, ten si to bude řídit. Dostávám číslo. Tak absolvuji vše znovu. Jsem informován, že do 25 minut tu bude vrtulník a vezmou mne nahoru (tak jsem to jednoznačně pochopil). Náčelník se ptá, zadali má zasypaný u sebe pípák. Odpovídám, že nemá. Náčelní: „Vyrážím.“. Absolvuji několik střídavě zvědavých telefonátu HS a policie.

11:45 – 11:50 Volám Lumíra a prosím ho, ať sežene lopaty, sondy a dva chlapy. Vysvětluji kam má jít, a že tam už budu vysazen vrtulníkem, pokládám telefon. Po 45 minutách dorazila policie, a v zápětí záchranka. Kde je vrtulník?

12:40 Dozvídám se od náčelníka, že vrtulník nepřistane a poletí rovnou nahoru. Mne tedy nevezmou. Znovu líčím polohu „Výrazný kotel spadající směrem mezi Horní Čeladnou a Podolánky,“, a dodávám: „ve směru na Kněhyni.“. Upřesňuji: „Asi 300 výškových metrů pod vrcholem, místo je označené lyžemi.“ Volám Lumírovi, kde jsou, že půjdu s nimi. Dozvídám se, že jsou jen dva a mají jen jednu sondu, lopaty mají. Utíkám k autu pro lopatu. Prosím policisty o svezení pár výškových metrů, vychází vstříc. V té chvíli mi to přišlo jako dobrý nápad, a nejrychlejší řešeni. Ušetřit pár metrů a tedy i minut.

12:50 Lumír přijíždí, hážeme věci do Nivy. Přilítá vrtulník. Chci s ním komunikovat, ale policista mne zrazuje, že jejich technika nekomunikuje s tou druhou – prý je zastaralá. Jen si nepamatuji na čí straně. V této chvíli nepodstatné, podstatné je, že nemáme spojení s vrtulníkem. Šlapeme, konečně mám signál na mobilu. Zjišťuji ztracená volání. Volám zpět, je to HS, ale zase nějaké jiné číslo, již třetí. Tento první hovor se mi zcela nevybavuje, proto bych lhal, kdybych tvrdil, že to bylo jen spousta otázek ze zvědavosti!?

Je asi 13:00, další telefonát mi sděluje, že pomáhá s řízením akce. Žádám ho o spojení s vrtulníkem a dozvídám se, že to není možné, jen s vysílačkou. Navrhuji: „Vysílačka – mobil?“ Neví jak to provést. Následuje série telefonátů, kterou se snažím navigovat vrtulník. Já volám jemu, on pak do vrtulníku. Není to poněkud složité? Bohužel mne nenapadá v té chvíli zkusit náčelníkovo číslo, který sedí ve vrtulníku. Věřím ale, že neměl číslo s sebou, jinak by mi kolega netvrdil, že se s ním nemohu spojit (možná kvůli hluku vrtulníku? – letěl jsem ve starém ruském krámu a tam byl pořádný randál), ale za zkoušku pro záchranu lidského života, proč to nezkusit? Copak to nestojí za to? Naše častá komunikace probíhala za intenzivní chůze zpět k místu nehody. Proto jsem volal několikrát zpět a upřesňoval detaily, které mi časem docházeli. „Barabská cesta?“ „Snad, nevím“, v tu chvíli končí spojení. Volám znovu zpět a dodávám: „Název neznám! Je to asi 300 výškových metrů pod vrcholem. Jste na správném místě, ale vysoko.“ Zpětně si kladu otázku: „Že by se již tato informace do vrtulníku nedostala?“

13:55 Jsme na místě a už cestou jsme zahlédli někoho nahoře na Barabské cestě. Telefonoval jsem, že je špatně. Přicházíme na místo, opět telefonuji, že začínáme hledat. Uplyne ani ne 10 minut a jsme čtyři, dorazil ze shora náčelník HS. Na hoře ho vysadil vrtulník. Když opomenu jeho slušně řečeno nečekané ne-li neprofesionální jednání vůči mne, začal řídit na místě pomocí vysílačky záchranou akci a my jsme dál sondovali terén. Poněvadž náčelník měl plno práce okolo vysílačky, po chvíli jsem ho požádal o zapůjčení sondy. Odpověď nám všem vyrazila dech: „NEMÁM!“ Podívali jsme se na sebe a pokračovali dál. Já a Lumír - tyčka bez kolečka, Petis sonda.

Pokud má někdo pochybnosti o věrohodnosti sledu událostí a udávaných časech, tak chci říci, že jsem je zpětně vyčetl z dat digitálních fotografií, které jsem pořídil těsně před tímto neštěstím. Přičtený čas na hrníček čaje a ujetí cca 50 výškových metrů je 20-25 minut dostatečných. Tudíž neštěstí se muselo stát kolem 10:30 dopoledne. Dále vycházím z logického faktu, že veškeré hovory jsou monitorovány, tudíž jsou i časy zaznamenány, je jednoduché to ověřit. A navíc u každého hovoru či události až na nehodu byli svědci.

Omlouvám se všem, kterých se toto nějakým způsobem dotýká, ale chtěl jsem do celé situace vnést světlo. Nelíbili se mi komentáře na Internetu a některé reakce HS. Vycházím z toho, že tak horlivě se mohou hájit jen oni sami. Pisatel (!!!), nemá ani tu slušnost podepsat se ke svému komentáři. Zvláště, když zřetelně není zasvěcen do celé situace. Jestliže jsem se spletl, a tyhle komentáře nemají nic společného s HS, pak se jim hluboce omlouvám.

Asi před mnoha lidmi po přečtení tohoto článku a dalších reakcí, které budou patrně následovat, ztratím svou tvář. Ale už teď vím, že kdyby to mělo zvýšit naději, k záchraně dalšího lidského života, byť jen o pár procent, budu z toho mít dobrý pocit.

Je mi opravdu moc líto této tragické události, která se stala. Zvláště, když se musí nejdříve něco stát, abychom si uvědomili, že i u nás je možné vše. Ruku na srdce, NIKDO jsme s ničím takovým nepočítali, já ani Richard ba ani Horská služba. A proto je to hrozné neštěstí, které mi už dnes neovlivníme. Zato si uchováme pěknou vzpomínku na Tebe Richarde takového, jakého jsme tě znali, férového kamaráda na kterého bylo vždy spolehnutí.

Jestliže jsem zveřejnil něco, co jsem nesměl, nebyl jsem o tom poučen. Pokud se to ale jen dotklo citů (EGA) někoho z HS, tak to není na místě a ani mne to nezajímá. Oni jsou profesionálové a to neznamená, že by byli nedotknutelní. Měli by tedy vykonávat svoji práci, jak nejlépe dovedou s nejlepším vědomím a svědomím.

Dále bych byl nerad, aby toto někdo bral jako fiasko nebo obviňování HS. To v žádném případě. Vážím si jejich práce a obdivuji mnohé legendy, které mezi nimi byli a jsou. Navíc mám v jejich řadách dost kamarádů (nejen ve Beskydech), coby dobrovolných členů a vím, že to jsou zkušení borci!

Nesmím zapomenout dodat, že i jeden z kamarádů, který mi přijel na pomoc, je také dobrovolný člen HS a při zásahu postupoval s maximální profesionalitou. A proto když to nazveme selhání lidského faktoru u jednotlivce, neznamená to, že celá organizace je špatná. Proto bychom se měli možná zamyslet, jak jim můžeme být nápomocni my. My, kteří trávíme v přírodě (na kole, na skalách, na vodě, lyžích, padáku, ….) většinu svého volného času! Nemůžeme třeba finančně přispět za konkrétním účelem? Třeba na zlepšení komunikace mezi policií a HS. Předpokládal bych, že je samozřejmostí komunikace mezi nimi. Ale není! Myslím si, že by se nás našlo dost, kteří by byli ochotni přispět nějakou tu korunu.

Je řešení zakázat nám Beskydy ochranáři či HS? Ne není, vždy se najdou mezi námi ti, co to budou porušovat. Bude-li to stíháno, jen se zvýší psychické a fyzické zatížení oněch „delikventu“ (nás) a tím vzrostou počty úrazů a následných zásahů.

Já za sebe dnes mohu říci, že i v Beskydech se stává mou povinnou výbavou pípák a sonda. Není to totiž mé první setkání s lavinou v Beskydech a podobné zkušenost mají i mí kamarádi. Jen doposud to byla vždy jen sranda, prašan.

Chtěl bych poděkovat Lumírovi a Petisovi za rychlou záchrannou akci a psychickou podporu, Policistům a personálu v hospodě U Holubů za vstřícnost.

Suďte Richarda a mne svými pitomými kecy na Internetu za to, co jsme zanedbali (stoupali jsme krásným prašanem až nahoru). Mně je to jedno, mně už to moc nepřidá a Richarda nám to nevrátí.

Přikládám pár snímků z toho dne, abyste měli představu, jak vypadá prezentované nepříznivé počasí se špatnou viditelností.

Tak milí přátelé, konečně jsme spáchali na Smrku umístění pamětní desky Richardovi. Bohužel jsme končili za šera, tak ze se to už moc nedalo zdokumentovat. Tak alespoň těhle pár fotek zasílám.
Filip

2.2.2006 - provedena korekce některých časů za základě upozornění náčelníka HS